wz

Schaubergerův pohon

Jevgenij Arsentěv

Autor článku podává stručný popis reálné konstrukce leteckého motoru. Pravděpodobně se tato konstrukce příliš nepodobá Schaubergerově koncepci. Avšak výchozí myšlenky jsou podobné. Různí lidé v různých obdobích a na různých místech došli ke stejným závěrům. Možná proto, že lidé uvažují podobným způsobem, nebo proto, že přírodní zákony působí všude stejně. Věřili byste, že autor článku nikdy neslyšel o Schaubergerově práci? (Mám na mysli jeho motor, který pro svoji činnost získává energii z okolí a má levitační vlastnosti.) Náhodou (díky internetu), když přišlo na popis konstrukce, jsem ke svému překvapení zjistil mnoho společného mezi Schaubergerovými myšlenkami a mými předpoklady. Vně vypadá Schaubergerův stroj následovně (viz obr. 1):


Obr. 1


Obr. 2

Protože autor této práce nemá v úmyslu přivlastňovat si slávu druhých, pokusí se lehce vysvětlit uspořádání tohoto motoru. Kromě toho, navzdory tomu, že na internetu je množství informací o tomto zařízení, nikde není řádně vysvětlena jeho funkce. Existuje názor, že se jedná o mystifikaci a vůbec nemůže fungovat. Ale já se domnívám, že to není pravda.

Bezpochyby kolo, které na první pohled vypadá podivně, je hlavní částí motoru. Motor se skládá z 24 zařízení ve tvaru vývrtky, která rotují kolem osy kola.



Obr. 3

Schauberger vytvořil ideální podmínky pro vznik skupiny mini-tornád a centrálního tornáda, které je hybnou silou motoru. V první fázi vzduch víří kolem osy kola, roztáčeného elektromotorem. Odstředivou silou je vzduch vrhán na na okraj kola a přitom prochází lopatkami stočenými do tvaru vývrtky, čímž dostává další rotační pohyb. Vzduch tedy současně víří kolem dvou os rotace. Vezměme do ruky vysokootáčkový elektromotor, k jehož ose je připevněn setrvačník. Když se budete snažit otočit osu rotace, budete cítit sílu, působící směrem, který neočekáváte.

Kolo tedy vytváří 24 minitornád. Horní část zařízení vypadá jako měděná miska (viz obr. 4). Mini-tornáda, rotující kolem vnitřního povrchu horní části zařízení, se pohybují k vnitřnímu kónusu přístroje a směrem k výstupnímu otvoru.



Obr. 4

Přibližné znázornění vnitřního uspořádání Schaubergerova přístroje vidíte na obr. 5.



Obr. 5

Průřez přístrojem umožňuje pochopit podstatu tornáda, které je pozorováno ze svislého pohledu. Řez, který je veden o trochu niž než je „měděná miska“, je průřezem tornáda. Na obr. 6 je znázorněno pouze 9 tornád, ale princip funkce je stejný.



Obr. 6

Takže 24 (9) koulí (mini-vírů) se valí po kruhové vnitřní stěně přístroje. Povrch každé koule se pohybuje opačným směrem vzhledem k sousední kouli. Tyto koule můžeme považovat za dvojí médium: na jedné straně jsou to koule, na něž se můžeme dívat jako na součásti kuličkového ložiska, pro něž platí zákony mechaniky, na druhé straně se jedná o vzduch, pro nějž platí zákony mechaniky tekutin. Tyto koule, vzhledem k vzájemným kolizím, mají tendenci pohybovat se ke středu zařízení. Současně opačný pohyb povrchu sousedních koulí představuje zředěné médium a platí pro ně Bernoulliho zákon. Koule se tedy vzájemně „přitahují“. Výsledkem je, že celá hmota rotujícího vzduchu se stahuje ke středu, čímž se zrychluje jeho rotace (protože se průměr zařízení směrem k ústí zmenšuje). Nakonec tato hmota rotujícího vzduchu vyletí výstupním otvorem, umístěným na spodní straně zařízení. Kolo s „vývrtkami“ rotuje a neustále těmto vírům dodává energii.

Schauberger tvrdí, že tento proces se stane soběstačným. Přírodní tornádo může existovat po dlouhou dobu a samotná jeho existence je zřejmě udržována pouze rozdílem tlaku mezi prostředím a vnitřním kónusem tornáda. Výtoková zóna je vytvářena v samém středu zařízení. To znamená, že okolní vzduch tam musí vstoupit, poté co projde lopatkami turbíny a je mu udělen rotační pohyb po složité trajektorii.

Zdá se mi, že toto jsou základní principy funkce jeho zařízení. Tento proces může být skutečně považován za opak běžné exploze, protože hmota se nepohybuje od středu, ale naopak má tendenci soustředit se do společného bodu (do vrcholu víru). Schauberger nazýval tento proces imploze.

Rotující mini-víry, které tvoří tornádo, jsou vzájemně přitahovány a mají snahu pohybovat se do středu rotace.

Vraťme se k Schaubergerovi. Svědci činnosti Schaubergerova přístroje tvrdili, že jako palivo byly použity pouze vzduch a voda. Je pravděpodobné, že to byl vzduch a líh, který vypadá jako voda. Během provozu stroj musí spotřebovávat okolní vzduch a nějaké palivo. Potom může dojít k procesu vytvoření víru. Za přítomnosti velkého množství kyslíku je plamen lihu téměř neviditelný. Výsledkem je „motor bez plamenů a kouře“, jak je popisován v některých publikacích.

Ve svých úvahách jsem došel přibližně ke stejné konstrukci. Nabízím tedy zařízení, které se vzdáleně podobá Schaubergerovu „větrnému mlýnu“. Obecně, funkce zařízení je založena na stejných principech. Podobné zákony platí pro vodní vír ve vaně a pro zařízení uvedená níže.



Obr. 7



Obr. 8

Na rozdíl od Schaubergerova zařízení zde není žádný hlavní kónus, podél něhož se vír stahuje do středu a je vypuzován tryskou. Dalším rozdíl spočívá v jednodušší konstrukci kola, které je použito pro vytvoření víru (vlastně je to obvyklé odstředivé čerpadlo). Zjednodušení Schaubergerovy konstrukce (obr. 7) je založeno na faktu, že přírodní tornádo nepotřebuje podobné vymyšlenosti (ačkoli jeho „vývrtkové“ kolo je hodné obdivu, protože jednoduchým a efektivním způsobem roztáčí proud vzduchu kolem druhé osy rotace, kolmé na hlavní osu rotace). Mým cílem je roztočit proud vzduchu do malého tornáda co nejjednodušším způsobem a nepoužívat k tomu žádné mechanické komponenty. Toho může být dosaženo, když pro vytvoření vzdušného víru místo turbíny odstředivého čerpadla použijeme něco jako MHD-motor (magnetohydrodynamický motor). Na obr. 8 je zobrazena konstrukce, která nemá žádné pohyblivé součásti (s výjimkou víru). Ve spodní části přístroje hoří palivo (možná kerosen). Kromě toho pro MHD-motor bychom měli použít elektricky vodivý kerosen (možná se solí) a přídavkem sodíku. Zhruba řečeno, jedná se o pokus reprodukovat přírodní fenomén v plechovce. Podstata tohoto procesu může být pochopena z obr. 9.


Obr. 9 "Tornádo ve sklenici"



Obr 10."Přírodní tornádo"

Procesu znázorněného na obr. 9 si poprvé všiml Einstein v obyčejné sklenici s čajem a plovoucími lístky čaje (říkejme jí Einsteinova sklenice). Prozkoumejme podrobněji centrální vzestupnou část, která se nazývá „trup tornáda“. Zdá se mi podivné, že Einstein nedošel ke stejným závěrům.

Procesy, k nimž dochází v Einsteinově sklenici, jsou zcela určitě základem funkce motoru. Pokusme se tento proces stabilizovat. S tímto cílem vytvořme vodní vír v nádobě pomocí disku, který je připevněn ke hřídeli elektromotoru (obr. 11). Vířící voda se pohybuje po složité trajektorii (popis pohybu tekutiny je popsán na http://www.evert.de/, viz obr. 12).



Fig. 11



Obr. 12

Tyto obrázky nám umožňují udělat velmi zajímavé závěry. Obvodová rychlost pohybu vody je konstantní a je určena obvodovou rychlostí na okraji disku. Kapalina, která je urychlována diskem, se po spirále pohybuje dolů a tlačí se ke středu. V této fázi pohybu se zvyšuje její úhlová rychlost (když točíme závaží zavěšeným na niti, kterou si navíjíme na prst, vidíme analogické zvýšení úhlové rychlosti). Kapalina se zvětšenou úhlovou rychlostí rotace stoupá vzhůru a opírá se do střední části disku. Nejzajímavějším faktem je, že rychlost rotace vody ve střední části je vyšší než rychlost rotace disku! Voda „tlačí“ disk ve směru rotace. Rotující proud se sám podporuje! Je to téměř perpetuum mobile. Ale třecí síla je obvyklou překážkou. Tento proces je velmi stabilní a s nízkým tlumením. Závěr je následující:

Vír je možné velmi snadno vytvořit rotací kapaliny nebo plynu a jestliže podmínky rotace v horní a spodní části zařízení jsou rozdílné, je to téměř samochodný systém.

Není třeba mnoho energie, aby se tento proces stal nepřetržitým. A co víc, vír absorbuje energii z prostředí ve formě tepla!

Prozkoumejme nyní zjednodušené schéma Schaubergerova motoru (obr. A). Nejedná se o nic jiného než o rozvinutí myšlenky Einsteinovy sklenice.



Obr .A Schaubergerův motor

V horní části uvnitř zařízení je umístěn rotující disk (nakreslen červeně). Tato konstrukce umožňuje vytvořit rozdílné podmínky ve spodní a horní části nádoby. Vlevo je tepelný výměník (bude popsán níže). Nahoře je umístěn motorgenerátor, který nejdříve slouží k nastartování procesu a po dosažení podmínek pro vznik tornáda slouží jako generátor pro výrobu energie. Ventil, který je umístěn na výměníku, slouží k zastavení procesu. Šipka vlevo je znázorněním pohybu tekutiny, která je zahřívána prostředím. Teplo odebrané prostředí slouží k pohonu zařízení.

Odstředivé síly způsobí zvýšení tlaku na stěny nádoby a zředění ve střední části. Vlivem vysoké úhlové rychlosti horní vrstvy vody v porovnání se spodní vrstvou se vytvoří vertikální proud. Tento proud jde dolů podél stěn nádoby a nahoru prostředkem (v přírodě to není nic jiného než „trup tornáda“) Kapalina, pohybující se po složité trajektorii, prochází fázemi stlačení a vakua.

Vzpomeňte si na fundamentální Boyleův zákon. Jestliže vezmeme určité množství hmoty plynu, potom při stlačování poroste jeho teplota a při expanzi bude teplota klesat. Takže ve střední části víru, kde je tlak nízký, bude znatelný pokles teploty. Zředění plynu způsobí zvýšení kinetické energie proudu, který stoupá vzhůru podél osy rotace zařízení. Tento proud nabitý novou energií narazí do rotujícího disku turbíny a bude na ni působit silou, která ho bude nutit rotovat ještě vyšší rychlostí a vytvářet ještě intenzivnější vír. Tento vír vytvoří ještě větší zředění atd. Ochlazený vzduch je odstředivou silou vrhán do trubky výměníku tepla. Tepelný výměník je umístěn v teplém prostředí a tento chladný vzduch ohřívá. Tepelná energie prostředí tedy proniká do zařízení a výsledkem je přeměna tepelné energie na kinetickou energii rotačního pohybu.

Můžeme učinit zajímavý závěr, že zde dochází k oscilačnímu procesu. A oscilace mají rezonanci, při níž vzroste amplituda na maximum při minimální dodávce energie. Takže budeme schopni stabilizovat tento efekt, protože byla určena závislost amplitudy oscilací na všech parametrech, které je ovlivňují. Jedná se o teplotní rezonanci!

Podle mého názoru byl Schauberger velký muž a jeho jméno bylo nezaslouženě zapomenuto. Myslím, že se mu podařilo sestrojit generátor, který získával energii z „ničeho“, přesněji z prostředí. I když to udělal velmi neefektivně, protože tato energie je zadarmo, může odstranit všechny argumenty proti.

Věřím, že je možné vytvořit takový motorgenerátor s úžasnými schopnostmi, který generuje, nebo přesněji, získává energii z prostředí. Společenské a ekonomické důsledky takového vynálezu jsou nepochybně neomezené. Je řešením energetických problémů a způsobí změnu chápání pojmu „doprava“.

Z výše uvedeného můžeme sestrojit určitou konstrukci. Na obr. B je zobrazen takový hypotetický „virtuální“ motor.


Obr . B Vírový motorgenerátor

Toto zařízení může sloužit jako:

1. Generátor energie, tj. soustřeďovač energie prostředí.

  1. Tepelný motor, který má schopnost chladit a klimatizovat. Přitom není nutné jako médium použít vodu-vzduch, ale je možné použít např. freon.

3. Gravitační mechanismus. Toto tvrzení se může zdát poněkud odvážné, ale nechte mě to vysvětlit:

    1. Je dobře znám efekt ztráty váhy rychle rotující hmoty. Na čem závisí? Vraťme se k obr. 12. Je jasné, že vzduch může v tomto zařízení rotovat nepředstavitelnou rychlostí (vlivem nízké hmotnosti vzduchu). Zařízení nehrozí, že bude zničeno (na rozdíl např. od kovového setrvačníku. Navzdory složitosti trajektorie, každý bod se pohybuje tečně k zemskému povrchu. Na této trajektorii je možné dosáhnout obvodové rychlosti 8 km/sec. Kdyby mohl existovat satelit s orbitální dráhou 1 metr nad zemí, potom je možné položit si otázku: „je zde možná levitace?“

    1. Před časem byl v časopise „Těchnika moloďoži“ otištěn článek o antigravitačních mechanismech (setrvačnících). Bylo zde popsáno kolem deseti druhů mechanismů, stejně jako vysvětlení, proč nemohou létat. Avšak na konci článku se tvrdí, že to není konečný verdikt o práci takových zařízení a otázka zůstává otevřená. Já tedy předkládám 11. mechanismus. Nyní popíšu experiment, který jsem provedl. Roztočil jsem disk pomocí elektromotoru, který jsem držel v ruce. Výkon motoru byl kolem 70 Wattů při 7000 ot./min. a napětí U=24V. Jednalo se o hliníkový disk o průměru 10 cm vážící kolem 200 gramů. Stačí rotovat tímto zařízením kolem vaší paže, abyste cítili nepochopitelnou sílu, která má určitý směr. Tento zajímavý efekt lze získat současnou rotací kolem dvou os (kolem osy motoru a kolem osy paže). Výsledek experimentu dal vzniknout myšlence, která má mnoho společného s Schaubergerovým zařízením.

Můžeme tedy formulovat několik obecných principů činnosti zařízení, která přeměňují tepelnou energii prostředí na mechanickou práci.

  1. Vyvolání procesu, který má blízko k samochodnosti (Takové příklady můžeme najít v hydraulice. Vír typu Einsteinova sklenice je velmi nestabilní. Existuje však mnoho příkladů v přírodě: vír vody nebo vzduchu, přírodní tornádo. V elektrotechnice je to na společné ose elektromotor a dynamo, které napájí motor, atd. Pro skutečnou samochodnost je nutné dodat systému vnější energii. Někdy stačí dodat tolik energie, aby byly pokryty ztráty třením nebo odporem.

  1. Zesílení procesu až do rezonance, k níž u takového zařízení dojde (u víru existuje proces ohřívání-ochlazování vzduchu-vody a v elektrotechnice je to elektromagnetická indukce).

  1. Zařízení je „převráceno“ vzhledem k prostředí takovým způsobem, že nějaká část zařízení bude mít velmi nízký energetický potenciál. Tato část se stane absorbérem energie prostředí. Například ve střední části Schaubergerova zařízení je prostor s velmi nízkou teplotou a tlakem. Tato část zařízení odebírá energii z prostředí. V elektrotechnice to je složitější, protože zde dochází k superpozici a rezonanci polí.

  1. Uvolnění „absorbované“ energie z uzavřeného prostoru zařízení ve formě mechanické nebo elektrické energie.

    Existují pozoruhodné příklady takových zařízení:

- Schaubergerův motor (viz http://www.dromo.com/ fusionanomaly/viktorschauberger.html) a Clemův motor, který pracuje na velmi podobných principech v hydraulice.

- Teslův generátor a Searlův generátor v elektrotechnice.

Nyní si můžeme představit vnitřek Schaubergerova Repulsinu. Je dost dobře možné , že toto zařízení bylo podobné vírovému motorgenerátoru zobrazenému na obr. C.


Obr. C

Vír, který se vytvoří ve střední části zařízení, absorbuje teplo ze vzduchu, který protéká lopatkami turbíny prostřednictvím výměníku tepla. Tento výměník je vlastně běžné odstředivé čerpadlo. Vír absorbuje minimální část tepla, které je nutné k udržení rotace. Motor je nastartován pomocí mírné injekce vody, která přichází zespodu. Po dosažení módu tornáda pravděpodobně nebude voda nutná a jako poháněcí médium bude sloužit pouze vzduch. Během činnosti stroje tlak ve střední části poklesne a zvýší se na okrajích. Ochlazený vzduch je opět zahříván shora stlačeným vzduchem. Vypuzování chladného vzduchu ven způsobuje obvyklý reaktivní tah.

Pokud to skutečně funguje (a domnívám se, že Schaubergerův motor skutečně existoval a měl podobnou konstrukci), potom tento návrh lze považovat za absolutně univerzální motorgenerátor. Je naprosto ekologický a nepotřebuje žádné palivo, protože vypouští pouze chladný vzduch a energii čerpá z prostředí. Technologická úroveň návrhu je z počátku minulého století. Jednoduchost konstrukce nás může naplnit pochybami o funkčnosti tohoto stroje, ale věřím, že zde neexistují žádné zřetelné rozpory. Komerční agregát, konstruovaný pro výrobu elektrické energie, může vypadat následovně (Obr. D):




Obr. D Agregát pro výrobu elektrické energie

Konstrukce je velmi jednoduchá. Proč by musel „trup“ víru směřovat nahoru? Obraťme konstrukci vzhůru nohama. Vytváření umělého víru se tím velmi zjednoduší. Proč je nutné vytvořit vír? Odpověď je následující: potřebujeme nevelké množství tepla z prostředí, vlhkosti a počáteční roztočení hmoty vlhkého vzduchu. Nádoba ve tvaru šálku je naplněna běžnou vodou. Ve startovací fázi činnosti motorgenerátor roztočí vodu pomocí turbíny se spirálovitými lopatkami. Když zařízení začne pracovat v režimu tornáda, potom je teplo absorbováno z okolního vzduchu. Pohyb zředěného vzduchu je urychlován ve střední části víru a začne tlačit dolů na lopatky turbíny.

Motorgenerátor může být přepnut do režimu výroby energie. Obr. D je nejjednodušším popisem funkce zařízení, ale reálné procesy jsou složitější (je zde úmyslně vynechán popis minitornáda, které se vytvoří při vzniku velkého tornáda. Možné elektrostatické efekty rovněž nejsou popsány). Na obr. D jsem se pokusil zdůraznit hlavní věc, tj. fakt, že je možné, a podle mého názoru jednoduché, uměle vytvořit vír, který se sám udržuje. Nemám tušení o výšce získaného víru (domnívám se, že v odpovídajícím měřítku je přírodní vír mnohem vyšší než na obr. D. Ale jestliže přírodní proces vytvoření víru je v přírodě běžný (někdy dokonce nejsou na první pohled zřejmé příčiny jeho vzniku), potom nabízím vzít v úvahu návrh přístroje, který napodobí tento přírodní fenomén.

Další otázkou je velikost přístroje. Nenabízím gigantický stroj. Schaubergerova domácí elektrárna je mnohem menší. Má v průměru kolem jednoho metru. Moje konstrukce z ní vychází, ale konstrukčně je jednodušší a pravděpodobně lépe navržena. Jeho minimální velikost je nicméně dána přírodními zákony, protože jsem v přírodě nikdy neviděl vzdušný vír o průměru menším než 1 metr (obyčejný vír na prašné silnici je jednoduchý příklad tohoto fenoménu). Ale současně, když si představíme maximální velikost takového systému, potom naše představivost snadno nakreslí obraz obrovského agregátu, umístěného pod širým nebem, který je schopen vytvořit tornádo skutečné velikosti s celou jeho ničivou silou. Ale toto tornádo je „zkrocené“ a tudíž vždy stojí na místě, tj. přesně nad energetickým agregátem. A co když postavíme systém velkých vírových elektráren, které budou schopny ochlazovat prostředí? Pak můžeme mluvit o vlivu na klima. Byl by to důležitý příspěvek ke kontrole globálního oteplování.

Podle mého názoru tato zařízení mohou být vyráběna v masovém měřítku jako malé autonomní zdroje energie (například pro malé odlehlé budovy). Vzpomínáte si jak svého času osobní počítače „smetly“ velké sálové počítače? Je nezbytné být blíž ke spotřebiteli! Například:

Všechno ovšem vypadá dost fantasticky, ale chtěl jsem poskytnout vyhlídku na možnost využití přírodního fenoménu a pochopit podstatu imploze a toho, co nám Schauberger chtěl nabídnout.


Fig. 13 "Exploze" a "Imploze"

Celá dnešní civilizace je závislá na explozi. Činnost jakéhokoli moderního tepelného motoru (viz levou část obr. 13) je založena na spalování paliva, které způsobí zvýšení teploty a rozpínání pracovního média. Toto médium tlačí na píst nebo na lopatky turbíny nebo odchází ven tryskou, přičemž poháněnému zařízení dává reaktivní impuls. Prakticky je činnost každého motoru založena na procesu rozpínání, které je výsledkem spalování paliva. To způsobuje mrhání neobnovitelnými přírodními zdroji, totiž plynem, ropou, uhlím a uranem (odpad této technologie představuje velký ekologický problém). Avšak rozpínání pracovního média lze docílit zcela odlišnými procesy! Příkladem může být přírodní tornádo.

Dovolte mi, abych to vysvětlil. Představte si, že pracovní médium rotuje v nějaké nádobě (nejjednodušším příkladem je víření obyčejného vzduchu – viz pravou část obr. 13, která představuje miniaturní model tornáda). Ve střední části nádoby se ihned vytvoří vzestupné proudění. Jsou pro to tři důvody:

  1. Vlivem zředění vzduchu ve střední části víru způsobenému odstředivými silami dojde k expanzi konečného množství plynu a snížení teploty. Toto médium je drženo stěnami a dnem nádoby. Jediná cesta pro rozpínání je vzhůru.

  2. Ve střední části nádoby se zředěný vzduch chová podle Archimédova zákona (lehčí těleso plave). Vypadá to jako balón bez pláště.

  3. Vířící vzduch získá značný elektrický potenciál, který je kladný uprostřed a záporný na okraji. Navzdory své jednoduchosti je tento model tornáda (stejně jako samotné tornádo) vynikající elektrostatický generátor (teorie o vzniku elektrického potenciálu je nejlépe zastoupena v materiálech o Searlově generátoru). V přírodním tornádu je dosahováno milionů voltů, což má za následek trvalý výskyt blesků v „trupu“ tornáda. Přítomnost tak vysokého napětí způsobuje elektrizaci vzduchu uvnitř tornáda. A je velmi dobře známo, že náboje stejného znaménka se odpuzují! (Kladně nabité molekuly vzduchu, které jsou zbaveny elektronů, se vzájemně odpuzují.) Tímto způsobem, vlivem elektrostatických sil, dochází ke zvýšení tlaku plynu! Tato expanze působí další impuls pro vzestupný pohyb vzduchu. Je ve fyzice formulován takový efekt, tj. zvětšení objemu plynu vlivem jeho elektrizace? Pokud ne, potom to vypadá na objev! Obrázek 14 je pokus dokázat, že tornádo je elektrický stroj a že má nejjednodušší konstrukci.



Obr. 14 Elektrostatický model tornáda



Řez tornádem (viz obr. 14) představuje pokus syntetizovat konstrukce, které nabízejí různí vynálezci. (V těchto zařízeních jako rotor slouží jednoduchý válec. Tento válec je vyroben z dielektrika a na každé jeho straně je vysoké napětí o hodnotách stovek kilovoltů.) Je také pokusem odpovědět na otázku: Co způsobuje rotaci tornáda?

Výzkumníci přírodních tornád hovoří o přítomnosti systému mini-tornád u vnitřních stěn hlavního tornáda (zde bych chtěl připomenout obrázky 5 a 6 popsané výše). Zde je také vysoký elektrický potenciál, který je generován na této vnitřní stěně vzhledem ke středu víru. Podle mého názoru tyto malé víry jsou také vystaveny vysokému elektrickému potenciálu a slouží jako rotory zvláštního elektrického motoru. Toto je přímý zdroj rotace tornáda! Je zde obvyklý proces elektrizace třením dielektrika. Při určité velikosti napětí jsou vykompenzovány síly elektrostatického přitahování, které stlačovaly víry. Výsledkem je, že tyto vedlejší víry zvětšují svůj průměr. Tím dochází k poklesu tlaku a ochlazování vzduchu. Tento proces je stálý po celé délce trupu tornáda. Zde stojí za zmínku zajímavý efekt – čím vyšší je rychlost tornáda, tím tenčí je jeho trup. Ale vše lze vysvětlit elektrostatickými silami. Čím vyšší je rychlost rotace, tím větší je rozdíl potenciálu mezi středem a obvodem víru, tím více jsou také k sobě přitahovány nabité částice a tenčí je trup tornáda! Tornádo má ideální podmínky pro elektrizaci, protože zde jsou obrovské třecí plochy dielektrika (nikdo neví, proč dochází k přenosu elektronů při tření jantaru vlnou, ale to neznamená, že toho nemůžeme využít).

Nyní shrnu výše řečené a nabídnu svou vlastní konstrukci vírového stroje. Je velmi pravděpodobné, že během 20. století vynálezci vírových zařízení skutečně vytvořili fungující stroje, které využívaly energii prostředí (jsou to: Schaubergerův motorgenerátor, Klemův motor, Teslova turbína, Searlův generátor, Potapovův generátor, atd.) Všechna tato zařízení mají mnoho společného:

  1. Při činnosti zařízení dochází k absorbování tepla a ochlazování prostředí (důvodem je přeměna tepelné energie na rotační pohyb).

  1. Přítomnost silného magnetického a zvláště elektrického pole při provozu zařízení.

  1. Podivná luminiscence v prostoru obklopujícího zařízení a uvnitř víru (důvodem je ionizace vzduchu při napětích mnoha kilovoltů).

  1. Všechna zařízení mají nejméně 1 metr, protože funkce všech těchto zařízení je založena na přítomnosti víru-tornáda. Vznik tornáda je způsoben fyzikálními vlastnostmi vody a vzduchu, které jsou: tepelná kapacita, tepelná vodivost, průrazné napětí, inertnost, atd. Na obr. E najdete moji konstrukci, která je ze všech nejužitečnější.

Obr. E Arsentěvův motor-tornádo

Toto zařízení generuje lokální tornádo. Je to pokus využít principy, které jsou základem elektrostatického modelu tornáda (viz obr. 14). Princip činnosti tohoto zařízení má mnoho společného s elektrostatickým generátorem dobře známým ze školy. (Vzpomínáte si na dva disky z plexiskla rotující každý opačným směrem, které jsou pokryty fólií, a na dvě kovové koule, mezi nimiž srší jiskry?) V našem případě celé zařízení rotuje uvnitř kónusu. Rotující vnitřní rotor, který je vyroben z co nejlehčího materiálu (například z tenkostěnného plastu), roztáčí vzduch. Tento rotující vzduch je dodavatelem elektrického náboje.

Zařízení pracuje následovně: desky na rotoru jsou nabity kladně a na statoru záporně (metalizované černé pásy mohou být aplikovány na kónus rotoru/statoru galvanoplastickou metodou). Motorgenerátor pracuje jako motor, dokud desky nedosáhnou průrazného napětí. Potom se mezi páry desek rotor-stator objeví náboj, který způsobí vznik impulzů, podporujících zrychlení rotace. Přítok „čerstvého“ vzduchu zespodu zajistí udržení rotace. Motorgenerátor přejde do oscilačního režimu. Voda je strhávána vzduchem a podporuje elektrizaci vzduchu (působí zde efekt intenzivní elektrizace kapek vody rozptýlených ve vzduchu). Je dobře známo, že tornádo silně „přitahují“ rybníky. To je obecný princip funkce. Jediným zdrojem energie je voda a obrovské množství vzduchu, procházejícího zařízením. Jako materiál rotoru/statoru lze použít tenkostěnný plast s galvanoplastickou metalizací (použití samolepící fólie je také možné). Zařízení nesmí mít průměr menší než 1 metr, protože to je velmi důležité pro úspěšný provoz. (Roščin a Godin ve svém experimentu udělali chybu, když jejich zařízení mělo průměr pouhých 20 cm, zařízení o průměru 1 m fungovalo).

Nezapomeňte uzemnit kovové části motorgenerátoru!

Zde je projekt generátoru. Neexistují podrobné konstrukční výkresy a vše musí být otestováno. Avšak když to může fungovat, potom bude možné snadno vyrábět podobné komerční agregáty, protože čím je zařízení jednodušší, tím je efektivnější.

V této fázi autor soustředí svoji pozornost na generování energie, zatímco vytvoření letadla je další krok ve vývoji projektu.

Vraťme se k Schaubergerovu Repulsinu, elektrostatický model jeho zařízení může mít následující přibližnou formu (Obr. F, G, H).

Obr. F, G, H. Možný elektrostatický model Schaubergerova motorgenerátoru podle Arsentěva

Je velmi pravděpodobné, že do Schaubergerova motoru vzduch přichází shora a zdola (v horní části zařízení je vírová komora). Dva zrcadlově převrácené víry mají společný střed. Během provozu dochází k trvalé elektrizaci vzduchu přitékajícího do zařízení. Uprostřed toroidního prostoru se vytvoří záporně nabitý kruh (podle navrhované elektrostatické teorie tornáda). V zásadě, kostra zařízení může získat kladný potenciál, proto je nutné ji uzemnit. Při elektrickém průrazu směsi voda-vzduch dojde k ochlazení a zkroucení proudnic víru uvnitř zařízení. To je hybná síla zařízení. Kolem kostry může dojít k ionizaci vzduchu (za absence uzemnění). V první fázi je možné jako turbínu použít klasickou Schaubergerovu turbínu (vývrtky umožní docílit požadovaného roztočení vody a vzduch začne proudit do zařízení). Je také možné použít obvyklou odstředivou turbínu. Zařízení může být vyrobeno z kovu (jako Schaubergerovo) nebo z dielektrika (například z plastu), které je z moderního pohledu zajímavější. Průměr celého zařízení je kolem jednoho metru. Druhotné víry směsi vody a vzduchu, které jsou generovány „vývrtkami“(nebo v druhém případě lopatkami), mají průměr 3-5 cm.

Existuje mnoho publikací o Koandově efektu, který se objevuje za provozu Schaubergerova motoru. Z nějakého důvodu je v těchto pracech Koandův efekt popisován jako vysvětlení tahu křídla. Ale Koandův efekt je fenomén absolutně jiného druhu! Je to přilnavost plynu nebo kapaliny k povrchu, podél něhož se pohybuje! Problém je zřejmě v chybném pochopení Schaubergerových poznámek o přítomnosti tohoto efektu během činnosti jeho zařízení. Podle mého názoru můžeme s použitím Koandova efektu vytvořit rotor, který nemá lopatky ani vývrtky. Tento rotor může mít tvar dvojitého hyperbolického kónusu. Při velmi vysokých rychlostech rotace takové turbíny bude směs vzduchu a vody vířit díky Koandově efektu, tj. vlivem adheze (přilnavosti) částic média k povrchu rotujícího kónusu (viz obr. H). Turbína této konstrukce je velmi jednoduchá, protože je požadována pouze maximální lehkost a pevnost rotujícího kónusu. Plast se jeví jako nejlepší materiál. Uplatní se zde také elektrostatické efekty a další principy funkce (viz obr. H).

Nyní opusťme Schaubergerovy principy a formulujme následující problém: dosáhnout stability procesu modernizací zařízení, tj. odstraněním všech mechanicky pohyblivých částí.

Umíte si představit ohňostroj, který se skládá z rotujícího kola se zapálenými raketami na jeho obvodu? Tento kruh je postupně urychlován a začne se jevit jako hořící kruh. Vypadá to velmi efektně, ale na první pohled absolutně bezúčelně. Rychlost rotace je velmi vysoká, nicméně je konečná. Čím je rychlost rotace omezena? Uvažovali jste někdy, proč je rychlost rotace běžného elektromotoru omezena bez ohledu na to, jak dlouho je připojen na napájecí napětí? Všechno je omezeno momentem setrvačnosti, který existuje pro každou rotující hmotu. Tento moment setrvačnosti je dán hmotností rotujícího tělesa a rozložením hmotnosti vzhledem k ose rotace. To je důvod, proč masivní rotor elektromotoru nebo turbína nemůže rotovat neomezenou rychlostí. Dnešní letecké turbíny mají maximální rychlost rotace 150 tisíc otáček za minutu. Proč potřebujeme, aby rotovala těžká turbína nebo rotor? Co kdybychom nechali rotovat vzduch nebo, přesněji řečeno, produkty hoření? Zhruba řečeno, navrhuji zastavit rotaci kola ohňostroje a přinutit k rotaci vzduch nebo produkty hoření kolem nějakého vnitřního okraje. Takto obdržíme hořící kruh, který získá potřebnou reakční sílu vypouštěním hořících plynů vhodným směrem. Uvažujme o problému z tohoto hlediska.

Činnost raketového motoru je založena na expanzi, k níž dochází v nějakém uzavřeném prostoru (spalováním paliva + okysličovadla v komoře), a vypouštění spalin určitým směrem. Těleso, které tímto raketovým motorem poháníme, se pohybuje opačným směrem.


Obr. 15

Naplňme šálek palivem a zapalme jej (viz obr. 15). Palivo se při hoření rozpíná a podle přírodních zákonů spaliny jdou nahoru. Ve skutečném raketovém motoru je palivo spolu s okysličovadlem vháněno do „šálku“, čímž dochází k intenzivnějšímu pohybu spalin než v našem případě. Modernizujme náš šálek a udělejme uprostřed jeho dna díru (viz obr. 16).


Obr. 16

Takže část vzduchu přitéká zdola a udržuje hoření. Rozpínající se produkty hoření se odrážejí od stěn spalovací komory a jejich pohyb vzhůru je uspořádanější.


Obr. 17

Umístěme několik podobných komor nad sebe (obr. 17). Jestliže o každé komoře uvažujeme individuálně, potom spaliny se odrážejí od šikmých stěn komory a získávají určitý impuls. Tento proces vzniká ve spodní komoře a je zintenzivněn ve druhé a všech následujících komorách. Takže spaliny jsou postupně urychlovány. Je to proces akumulace kinetické energie. Aby se tento proces akumulace stal spojitým, musíme vytvořit uzavřenou smyčku.

Vyšetřeme finkci následujícího zařízení, které může být vyrobeno z plechu (viz obr. 18). Šipky symbolizují hoření paliva, které získává impuls během expanze. Nákres není spojen s přitahováním, jak je ukázáno na na obrázku s šálky nahoře. Je to způsobeno faktem, že zde působí odstředivé síly, tj. palivo je tlačeno na okraj a část vzduchu je dopravena odstředivou silou dírou uprostřed zařízení ven.

Obr. 18

Uprostřed může být umístěn motorgenerátor k výrobě energie (viz Schaubergerovo zařízení). Toto zařízení má 4 spalovací komory a je velmi pravděpodobné, že vír bude rotovat ve čtyřech otáčejících se válcích. Schaubergerovo zařízení mělo v konstrukci o průměru 1 metr 24 válců. Takové rozměry mohou být mít fyzikální smysl. Stejně jako požadovaný počet komor. Potom se vír koncentruje do bodu jako v případě jiného výše popsaného zařízení.

Činnost zařízení znázorňuje obr. 19 (pohled zevnitř). Je zde toroid, který má vlastní spalovací reakci. Toroid strhává vzduch pomocí odstředivé síly vypouští vzhůru spaliny. Rychlost rotace toroidu může být velmi vysoká, protože má malou hmotnost. Současně se při supervysoké rychlosti může objevit nějaký nový a dosud neznámý fenomén. Jestliže tento motor skutečně funguje, potom není nutná přesná a vysoká technologie, která se používá pro výrobu leteckých turbín a raketových motorů. Jediným nutným požadavkem je tepelný odpor zařízení. Takový motor může být vyroben například z keramiky.


Obr. 19

Nyní tu máme další „technologický nesmysl“. Navrhuji vyrobit nejjednodušší vzduchový reaktivní motor, který nemá žádné pohyblivé části. Mnoho čtenářů jistě již někdy pozorovalo benzín nebo jinou hořlavinu spalovanou v kovové nádobě nebo v sudu. Čas od času plameny vytvořily vír, který najednou zmizel, protože neexistoval žádný důvod pro jeho existenci. Co když plameni pomůžeme a na rotaci spotřebujeme veškerou energii, která je generována jako výsledek spalování paliva? Důsledkem tohoto procesu bude postupný pohyb.

Obr. 20

Zařízení na obr. 20 představuje kbelík s nožičkami a dírou ve spodní části. Pro podporu reakce přitéká zespodu vzduch. Část zařízení ve tvaru koruny roztáčí produkty hoření. Potom pod vlivem odstředivých sil jdou spaliny podél stěn nádoby nahoru. Zezdola je do zařízení nasáván další vzduch, který podporuje spalování (čím intenzivnější je spalování, tím víc vzduchu je nasáváno, který dále podporuje hoření). Jediným cílem je přeměnit veškerou energii na rotační pohyb. Toto zařízení je miniaturní model tornáda, tj. naivní pokus reprodukovat přírodní fenomén v obyčejném děravém kbelíku. Ale je zde ještě nezodpovězená otázka: jaký je důvod pro omezení rychlosti víru a tudíž rychlosti přitékajícího vzduchu?


Obr. 21

Další Schaubergerovo zařízení najdete na obr. 21. V řezu A-A jsou patrné jisté rozdíly. Produkty hoření jsou taženy do středu víru a potom jsou rozděleny do dvou proudů: první stupá vzhůru a vytváří vír, druhý jde dolů, přičemž produkuje hybnou sílu a pohání zařízení. Motorgenerátor je umístěn v horní části zařízení. Pracuje nejprve jako spouštěč procesu a po dosažení režimu tornáda slouží jako generátor energie. Připomeňme si fakt, že tento motor používá energii, která vzniká hořením paliva. Schauberger tvrdí, že jako palivo stačí vzduch a voda. Nejsem si jist, zda je toto tvrzení realistické, ale později se pokusím nabídnout vlastní řešení, protože z hlediska spotřeby energie přírodní vír také nepotřebuje žádné palivo.


Řez A-A

Na závěr si řekněme několik slov o palivu pro toto zařízení. Je zřejmé, že v počáteční fázi má zařízení nedostatek vzduchu. Proto by součástí paliva mělo být okysličovadlo (něco jako napalm, který také hoří sám). Ale možná se mýlím a stačí obyčejný letecký benzín. Později se pokusím tuto myšlenku rozvinout a zmodernizovat konstrukci. Hlavní myšlenka zůstane nezměněna, tj. vyrobit motor, který nemá pohyblivé části. Napadají mne nové myšlenky, které jsem stěží schopen popsat, nemluvě o jejich realizaci. Pokud jste se rozhodli udělat něco podobného, napište mi, prosím (mailto:evg-ars@narod.ru), ale dovolte mi, abych upozornil, že na internetu je vše zveřejněno bez výpočtů a konstrukčních výkresů.

To be continued... What do you think about? Best regards for all from Evgeny ArSEntyEV.

Překlad z angličtiny: Ladislav Kopecký