wz


Arthur C. Clarke: Muž, který „předpověděl“ studenou fúzi a moderní alchymii
(Originally Published November, 1998 In Infinite Energy Magazine Issue #22)


A.C. Clarke with his DogsSestavil Eugene F. Mallove


"Pro předpovídání budoucnosti potřebujeme logiku, potřebujeme však také víru a představivost, která se někdy může vzepřít samotné logice."
    
   — Arthur C. Clarke, Profiles of the Future



 

Arthur C. Clarke si možná nevzpomene, že skutečně „předpověděl“ studenou fúzi, tak úspěšný byl v mnoha jiných předpovědích technologických a vědeckých objevů – zejména předpověděl mnoho milníků v kosmonautice, včetně jeho vlastního vynálezu (v roce 1945!) geosynchronního komunikačního satelitu. Nachází se v mém opotřebovaném výtisku Clarkovy knihy Profiles of the Future, vydané v nakladatelství Bantam Books roku 1964.

Nachází se na mnoha stránkách, ale nejpozoruhodnější je na str. 153: „Nesmíme zapomínat, že jaderné inženýrství má nyní zhruba stejné postavení, jaké mělo chemické inženýrství na začátku devatenáctého století, kdy zákony vládnoucí chemickým reakcím mezi jednotlivými složkami byly na začátku chápání. Nyní syntetizujeme ve velkém měřítku léky a plasty, které včerejší chemici nebyli schopni produkovat dokonce ani ve svých laboratořích. Během několika generací budeme jistě schopni dělat stejné věci s prvky.“ Nezlob se, Arthure, o několik generací jsi se spletl – ale my ti to promineme! Katalytická transmutace, kterou jsi předpověděl probíhá, ve své nejprimitivnější formě, v článcích studené fúze již dnes.

Dále v Profilech následuje Clarkův popis konvenčně chápaných katalytických jaderných reakcí, které se odehrávají na Slunci, jež přeměňují obyčejný vodík na hélium – první krok, jak říká, který může „zasvětit jadernou chemii“. Pokračuje: „Vedle tepla a tlaku však existují jiné způsoby, jak nastartovat reakci. Chemici je znají již léta; používají katalyzátory, které urychlují reakce nebo je umožňují při mnohem nižších teplotách, než za jakých by jinak probíhaly… Existují vedle chemických katalyzátorů i jaderné? Ano, na Slunci tuto roli hrají uhlík a dusík. Možná existuje mnoho dalších jaderných katalyzátorů a nemusí to být nutně pouze prvky. Mezi množstvím základních částic, které nyní matou fyziky – mezony, pozitrony a neutrina – mohou být entity, které mohou přivodit fúzi při teplotách a tlacích, s nimiž dokážeme pracovat. Nebo mohou být objeveny zcela jiné, dnes nemyslitelné způsoby dosažení jaderné syntézy, stejně jako byla nemyslitelná reakce uranu před pouhými třiceti lety. Moře této planety obsahují  100,000,000,000,000,000 tun vodíku a 20,000,000,000,000 tun deuteria. Brzy se naučíme z těchto nejjednodušších atomů získávat neomezené množství energie. Později – možná mnohem později – učiníme další krok a poskládáme základní stavební prvky hmoty a vytvoříme prvky, jaké si budeme přát.

Těžko bychom mohli očekávat, že by Arthur předpověděl, že palladium, tím méně obyčejný nikl, bude iniciačním katalyzátorem studené fúze – jaderné přeměny, ale je tomu tak. Přemýšlel o exotických jaderných částicích. Přesto připouštěl, že mohou existovat „nemyslitelné“ a „úplně jiné způsoby“ jak dosáhnout jaderné syntézy.

Je zajímavé, že ve své prognóze pod hlavičkou „Fyzika“, uvedené na konci knihy, Clarke umístil vynález „jaderného katalyzátoru“ někam mezi roky 2020 a 2030.  (Je to na straně 235, pro ty, kteří mají rádi numerologické náhody.) Ve sloupci „Materiály a výroba“ má umístěnou položku „Fúzní energie“, čímž je ovšem míněna horká fúze. Horká fúze  v roce 1990 nepřišla a pravděpodobně nepřijde nikdy, protože jí nebude třeba, ale opět – pěkná shoda okolností – 1990 je pouhý rok po 1989, tj. roku, v němž byl 23. března oznámen objev studené fúze.

Arthur možná dokonce předpověděl kritiky studené fúze. Na závěr pasáže o jaderných katalyzátorech píše: „V tomto nepředstavitelně obrovském vesmíru nám nikdy nemůže dojít energie nebo hmota. Ale mohou nám snadno dojít mozky.“

Na straně 19 Profilů Clarke píše: „… dokonce již v době, kdy existence atomové energie byla plně uznána – řekněme kolem roku 1940 – by se všichni vědci smáli myšlence uvolňování jaderné energie spojováním kousků kovu dohromady. Ti, kdo věřili, že energie jader může být uvolněna, téměř jistě kreslili složitá elektrická zařízení – ‚drtiče atomů’ a pokoušeli se je zrealizovat. (V delším časovém úseku to bude pravděpodobně možné; zdá se, že potřebujeme takové stroje, které budou slučovat jádra vodíku v průmyslovém měřítku. Ale opět, kdo ví?)“ Zde opět Clarke otevírá velké možnosti – pochybuje o představě, že bude možné vyvinout jednoduchý fúzní reaktor, ale nechává tuto možnost otevřenou. „Kdo ví?“ Skutečně! Pouhou čtvrtinu století poté, co napsal tyto řádky, přišli Fleischmann a Pons.

Na straně 143 je uvedena nepřímá předpověď příchodu studené fúze: „Je možné, že kosmický výzkum si vynutí  poměrně rychle vyvinout lehký energetický článek, který bude obsahovat stejné množství energie na kilogram jako benzín; když uvážíme některé jiné zázraky moderní technologie, zdá se to být poměrně skromný požadavek.“ Tato poznámka je uvedena v kontextu ukládání energie, nikoli její výroby. Kromě toho, články studené fúze budou mít mnohem větší úložnou hustotu energie než benzín. „Superchemické“ vysvětlení přebytku energie u studené fúze od dr. Randella Millse dokonce předpokládá, že automobil o výkonu 200 HP ujede 100.000 mil na nádrž obyčejné vody  (see Infinite Energy, No. 17)..

Dokonce i takový technologický vizionář, jakým je Clarke, může někdy selhat a napsat poznámky, které protiřečí jeho pronikavějším vizím. Na straně 143 také píše: „Je dost dobře možné – v této chvíli se to skutečně zdá být velmi pravděpodobné – že  bude možné stavět fúzní reaktory pouze velkých rozměrů, takže pro zásobování celé země jich bude stačit jen několik. Že bude možné, aby byly vyráběny malé a přenosné reaktory, které budou používány například ve vozidlech, se zdá být velmi nepravděpodobné. Jejich hlavní funkcí bude vyrábět obrovská množství tepelné a elektrické energie a my budeme stále čelit problému, jak tuto energii dostat na miliony míst, kde je jí třeba.“

Bohužel, nikdo není dokonalý, ale Arthur C. Clarke měl téměř dokonale jasnou vizi, jak provádět živnost technologických prognóz – jak to líčí Jed Rothwell ve své recenzi knihy Profiles of the Future.

 

Související články:

Arthur C. Clarke's June '98 Essay in Science, by E.F. Mallove
2001: The Coming Age of Hydrogen Power, by A.C. Clarke

 

 

Zdroj: http://www.infinite-energy.com/iemagazine/issue22/clark.html

Přeložil Ladislav Kopecký