wz

Einstein v roli geniálního podvodníka?

Nejen minulost, ale i aktuální současnost vědy ukazuje, že většina z početných vědních disciplin má svoje postuláty, tvrzení, o kterých není radno pochybovat. Přesto se tato údajná tabu někdy zbortí jak pověstný domeček z karet, když odvážlivci prokáží, že to byl omyl. Některá pochybení se podaří odhalit vzápětí, u jiných to trvá i mnoho desítek let. Mnohdy však nejde ani tak o náhody. Důkazem jsou rovněž následující příklady.

Čestné dějinné místo jako zakladatel genetiky už navždy má augustiánský mnich Johann Gregor Mendel (1822 – 1884), jenž v zahradě kláštera u Brna každodenně pozoroval vývoj rostlinek hrachu. Pilně křížil červený a bílý hrách, česal lusky z křížených rostlin a malinké kuličky trpělivě  třídil, porovnával.

Mendel nevěděl, že objevil gen
Nakonec mu vyšel určitý vzorec, který se stále opakoval. Po dalším křížení a propočtech vyvodil závěr, že prokazatelně existují dědičné faktory, které rozhodují o určitých vývojových znacích. Tak vlastně objevil existenci genů – což ovšem tehdy ještě nevěděl. Tehdejší odborný svět ho však považoval za popletu, většina jeho spisů detailně popisujících pokusy s křížením, skončila v koši na papír. Tak se už nedočkal toho, když na přelomu 19. a 20: století biologové s pomocí mikroskopu objevili v buňkách chromozomy, čímž začala éra genetiky.

Silná trojka: Lysenko, Mičurin – a Stalin…
Trofim Denisovič Lysenko (1898 – 1976). začínal jako mladý agronom z Ukrajiny roku 1927, když v zimě v Azerbajdžánu vysel semeno hrachu do půdy, kde později měl růst bavlník. Hned o tom obsáhle psal a badatele vychvaloval deník „Pravda.“ Neuznával vliv genů na dědičnost, ale naopak tvrdil, že rostliny především ovlivňuje jejich životní prostředí.
Stejný názor s urputností berana propagoval i Ivan Vladimirovič Mičurin (1855 – 1935). Ten se věnoval selekci a polyploidii (vícenásobný počet chromozomů v buňce) kulturních rostlin, hlavně ovocných dřevin. Ostře napadal Mendelovy zákony objasňující principy dědění vlastností, protože se údajně neprokázaly u jeho ovocných bobulovitých rostlin. Největším Mičurincovým snem bylo „posunout hranici úspěšného pěstování jabloní, hrušní, vinohradů co nejdále do oblastí chudého severu.“. Dokonce tvrdil, že vinná réva může být díky jeho roubování, hybridizaci, trvale vysazována i v oblastech trvale zmrzlé půdy.
(V rámci objektivity dodejme, že při křížení - například rajčat s červenými a žlutými plody – Mičurin dosáhl některé úspěchy, které třeba nyní znovu chtějí provádět japonští výzkumníci. Ovšem je to zase výsledek genetického přenosu.)
Mičurin měl příznivce právě v Lysenkovi, který zas získal podporu všemocného vládce Stalina. Lysenko odmítal existenci genů a zdůrazňoval, že dědičnost je založena na vzájemném ovlivňování mezi organismem a prostředím, které ho obklopuje. Proslul svojí „jarovizací“ (anglicky vernalisation): Principem bylo povzbudit semena, aby začínala klíčit ještě ve skladech tak, aby pak po vysetí do půdy rostlina vyrostla mnohem dříve než bylo obvyklé. S oblibou také křížil různé druhy obilí.

Výjimkou nebylo ani zastřelení
Samozřejmě svoje údajně převratné objevy nemohl soustavně průkazně dokazovat
v praxi. Každého vědce, který jeho názory kritizoval, prohlašoval za reakcionáře. A to znamenalo tvrdé tresty – často i zastřelení. Tak byl v roce 1940 zatčen ředitel Institutu genetiky Akademie věd Nikolaj Ivanovič Vavilov (1887 – 1943). Zatímco ho ve funkci nahradil právě ctižádostivý Lysenko, Vavilova odsoudili za údajné sabotáže v zemědělství k trestu smrti.
Černé období působení T.D. Lysenka jako prezidenta Akademie zemědělských věd skončilo až po 16 letech – roku 1954. Po smrti ochránce Stalina ho poprvé veřejně zkritizoval jeho nástupce Nikita Chruščov. Kupodivu, tento vyznavač „všespásné kukuřice“ si ho načas ponechal jako osobního poradce pro zemědělství!

Stará škatule dostala Nobelovu cenu 
Osamocená bioložka Barbara McClintocková (1902 – 1992) odhalila roku 1947 fakt, že určité geny se uvnitř genomu mohou pohybovat, dokonce „přeskakovat“ mezi jednotlivými chromozomy. Jenže to odporovalo tehdejším představám genetiků. Když vědecké veřejnosti představila roku 1954 svoje závěry na sympoziu v Cold Spring Harbor, drtivá účastníků její referát odmítla. Někteří vědci se jí veřejně pochechtávali a označovali ji za blázna, „starou zaprášenou škatuli.“ V roce 1983 za svůj mnohokrát prokázaný objev dostala Nobelovu cenu.

Je teorie relativity jen velkým šprýmem?
Fyzik Albert Einstein (1879 – 1955) se stal jasně zářící stálicí na vědeckém nebi. Vypracoval teorii relativity:- speciální (1905) a obecnou (1916). Zabýval se kvantovou fyzikou, kterou dále rozvinul – například o luminiscenci. V roce 1921 získal Nobelovu cenu. Jeho rovnice relativity E=mc2 se stala zaklínadlem moderní vědy. Od počátku 21. století se však stále častěji objevují tvrzení, že to s Einsteinem jaksi není v pořádku: Sám se prý v matematice příliš nevyznal. A co víc - mnoho svých teorií někomu ukradl!
Souhrn dosud nezveřejněných údajných důkazů se až nyní objevil v odborné publikaci „Die lukrativen Lügen der Wissenschaft“ (Lukrativní lži vědy).

Chlubil se prý cizím peřím
Autor Johannes Jürgenson mj. píše „Einstein nebyl žádný velký počtář, i když pověsti o pětkách z matematiky jsou výmyslem. Faktem však je, že jeho oporou byl přítel Marcel Grossmann, který mu pomáhal s matematikou už na curyšské polytechnice, kde Einstein vystudoval obor odborného učitele. Pak mu obstaral místo na Patentním úřadu v Bernu a postaral se, coby spoluautor, o matematickou část Obecné teorie relativity v roce 1913. Einstein se o něm zapomněl zmínit; stejně tak se vytratili i Voigt, Fitzgerald, Lorentz, Poincaré, Hasenöhrl a jiní, od kterých opisoval.“
Tak prý odpovědnost za nesmysl, jakým má teorie relativity podle některých odborníků být, dnes leží jen na Einsteinovi. Autor zdůrazňuje: „Není to spravedlivé, protože Einstein mohl zveřejňovat od roku 1900 své teze v renomovaných Análech fyziky jen díky protekci vlivného Röntgena. Ten však nerozuměl matematice a Einsteinovým diletantským nápadům už vůbec ne. Tak se Einsteinovy elaboráty, včetně všech matematických chyb, dostaly do Análů.“

Chránil ho i Max Planck
Einsteinovým podporovatelem byl také slavný Max Planck - tvůrce kvantové teorie. . Nejnovější dokumenty odhalují , že Planck za něj také intervenoval, když ho kolegium profesorů Curyšské univerzity odmítlo jako docenta.
K tomu badatel Jürgenson prozrazuje:„Planck ovšem nemohl velkého nositele Nobelovy ceny přivést do rozpaků, nebo dokonce ztrapnit kuratorium Análů. Proto průběžně korigoval četné Einsteinovy matematické chyby, kterých si Röntgen vůbec nepovšiml."
Je mnoho důkazů o tom, že Röntgenův asistent A. F. Joffe (později člen Akademie věd SSSR) nazval Einsteina „neohrabaným učitelem ze základní školy".
Manželka a E=mc2
A jak to bylo s oním proslulým zaklínadlem E = mc2? Není pravdivé tvrzení, že jde o výplod mozku emancipované Einsteinovy ženy. Jürgenson tvrdí: „Jediné, co rovnice dokazují, je přeměna hmoty na energii, což ovšem nedokázal Einstein, ale už v roce 1846 Weber. Později to Lebeděv a vídeňský fyzik Hasenöhrl (rok před Einsteinem) shrnuli do rovnice E=mc2.
Ale relativisté to zas tak přesně neberou a Einsteinovi patří zásluha za opisování bez udání zdrojů!“

Milan Koukal



 
Byl to pouhý žert?
V roce 1919 Einstein prohlásil: „S rostoucím věhlasem stále více hloupnu. To je ovšem docela normální jev. Stejně tak velký je rozdíl mezi tím, čím člověk je, a tím, co si o něm myslí jiní." A později (1942): „Já vím, že si tolik slávy ani v nejmenším nezasloužím."
V den svých 70 narozenin napsal příteli z mládí Solovinovi: „Představují si, že teď s tichým uspokojením pohlížím na své celoživotní dílo. Ale když si ho prohlédnu úplně zblízka, jeví se úplně jinak. Není zde snad jediný pojem, o kterém bych mohl tvrdit, že se udrží, a vůbec si nejsem jist, zda jsem na správné cestě." Jednou o své teorii dokonce sám prohlásil, že je to „jen roztomilý žert". „Na koho asi vyplazuje jazyk na známé fotografii?“ ptá se kniha.


Zázraky, kterým „vědci“ nepřejí
Mnoho příkladů – i z poslední doby - dokazuje, že i nejlepší a nejověřenější vědecké teorie a dokonce i prakticky ověřené vynálezy, v sobě můžou skrývat nebezpečí, ohrožující zainteresované výrobní koncerny. Těm pak stačí na svoji stranu získat – jistě ne za hubičku – i některé vědce. To postihuje především tzv. zneuznané génie, kteří vytvořili nějakou převratnou technickou novinku.
Žhavým příkladem ze současnosti je tzv. Frantzův filtr- speciální obtokový olejový filtr, při jehož používání není téměř nutné vyměňovat u auta olej. Výrobci dokazují, že úspora oleje činí 90% a navíc se životnost motoru prodlužuje o polovinu. Rozhodující přednost je v konstrukci filtru: Umožňuje totiž odstraňovat nečistoty už od velikosti tisíciny milimetru, zatímco běžné filtry jsou aktivní teprve od setiny milimetru.
Nejde o žádné bludy. V praxi to s mikrobusem značky Volkswagen  (diesel) ověřil německý renomovaný časopis „Öko – test – magazín“. Na závěr uvedl: „Po ujetí 60 000 km byl motor zcela v pořádku.“ Totéž potvrdily i jiné nezávislé testy.
Bohužel, olejová lobby pochopitelně vyhlásila ekologicky šetrnému výrobku válku, protože hrozí ztrátou tučného byznysu. Maskuje to však odmítavými stanovisky několika „vědců“. Zázračný filtr tak skončil kdesi v trezoru a dodnes chybí i v německých autoservisech.
 
 

 

Převzato z http://www.rf-hobby.cz/21stoleti/clanek.php?clanek=535